Slovanská Mytologie
Slovanská mytologie je souhrn příběhů a představ o bozích, nadpřirozených bytostech a uspořádání světa vlastní Slovanům před přijetím křesťanství. Mezi prameny jejího zkoumání patří především zprávy křesťanských kronikářů a také apologetů, kteří brojili proti zbytkům pohanství. Dalším pramenem jsou hojné přežitky v lidových obřadech a démonologii a také archeologie a lingvistika. Podobné náboženské představy měli také Baltové.[1]
Obsah[skrýt] |
Prameny
Nejlépe jsou zachovány zprávy o představách Slovanů polabských u nichž se pohanství udrželo až do 12. století a byl vytvořen centralizovaný kult. Méně dokladů lze nalézt v Rusku, nejméně informací máme u Slovanů jižních a západních (mimo polabské kmeny).
U pobaltských Slovanů máme zprávy hlavně od Dětmara, kanovníka magdeburského z přelomu 10. a 11. století a Adama Brémského z 11. století. Dále jde o Helmondovy zprávy z 12. století, Saxo Grammaticus, Knýtlingságu a životopis sv. Otty.
V Rusku je pramenem kronika Nestorova z přelomu 11. a 12. století, sporé zmínky lze nalézt ve Slově o pluku Igorově. Existují také zprávy arabské, jako například od Ibn Fadlána.
U jižních Slovanů lze nalézt zmínky ve zprávách Prokopia z 6. století, arabských cestopisech Al-Masúdiho a Ibrahíma Vesifa a sbornících z byzantských textů.
V Čechách jsou sporé zprávy v Kristiánově legendě a Kosmově Kronice české, jež mluví o uctívání idolů bůžků, nymf, studánek, ohně a vrchů. O dalších pohanských zvycích informují i zákazy a zápovědi knížete Břetislava II. a Homiliář Opatovický z 12. století.
V Polsku se nejstarší kronikář Gallus (12. století) pohanskou dobou nezabývá a až Jan Długosz v 15. století uvádí jména bohů, jde však nejspíš o názvy nižších mytologických bytostí.
Mytologické představy
Pro slovanskou mytologii je typická animizace přírody, což vedlo k široké plejádě vodních, lesních a jiných démonů a duchů, kteří byli ctěni a jimž se obětovalo. Dodnes se tato víra projevuje v uctívání kamenů, hor, studánek, jezer, stromů, hájů, některých zvířat a také ohně, hvězd, Měsíce a Slunce. Tyto objekty nejsou chápány jako neživé, nýbrž sídlí v nich démoni. Někteří mají nejspíš původ manistický, u některých je to nepravděpodobné, především u nebeských jevů, jako je blesk a hrom, vítr, déšť, oheň a kosmická tělesa.
Kosmogonie
Slovanský mýtus o stvoření světa se nezachoval, známy jsou pouze verze silně ovlivněné křesťanstvím či antikou.
Nejstarším svědectvím je Povest vremenných let z konce 11. století, která však má podobu spíše křesťanských apokryfů.[2] Údajně je to však záznam vyprávění beloozerských vlchvů. Podobná verze se rovněž zachovala ve vyprávěních. Podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z variant vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když jí vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha jednu také skryje v ústech, když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole. Jádro mýtu je v dualismu sil světla a temnoty, slovanskému náboženství vlastní.[3] V některých verzí vystupují místo Boha a Satana dva ptáci.
Ve Slovinsku, v náznacích i v Polsku, je znám mýtus o kosmickém vejci sneseném božím kohoutem, z nějž vyteklo sedm řek a ty zúrodnily zemi. Vznikla nejspíše vlivem orfických mystérií.[4]
Existují také mýty o vzniku světa z ohně (na Slovensku, Podkarpatské Rusi, v Česku) související se slovanskou úctou k ohni.
Stvoření člověka
V Povesti vremenných let je uveden také mýtus o stvoření člověka, rovněž s jasným dualistickým vyzněním. Podle této báje se Bůh omýval v lázni, zpotil se a otřel se věchtem. Poté se přel se Satanem o to, kdo z nich z věchtu stvoří člověka, nakonec ho stvořil Satan a Bůh mu vdechl duši.
Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. V Slovinsku se tradovalo, že vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat.
Se stvořením člověka souvisejí i ruské představy o Rodovi, jenž tvoří stále nové lidi házením hroud hlíny na zem.
Kosmologie
Také představy o uspořádání světa jsou známy až z pozdějšího lidového podání. Pod vlivem křesťanství vznikla nejspíše představa země spočívající na hřbetu velryby, ryby či několika ryb, ta se objevuje v ruských apokryfech a různých písních a pořekadlech.
Velké úcty se dostávalo Zemi jako matce všeho živého, tráva představuje její vlasy, skály kosti a podobně. Byl jí obětován například konopný olej a nesmělo se do ní bezdůvodně tlouci.
Podobné úcty se dostávalo také nebesům. Podle folklórních představ má Slunce podobu okřídlené světelné bytosti, ať mužské či ženské, která sídlí na východě, ráno se koupe v moři a poté bojuje s démony mraků. Při zatmění je ohrožována drakem či vlkodlakem.
Měsíc bývá chápán jako mladší bratr Slunce, v Rusku někdy jako dívka. Má významnou roli v magii a věštění, také však v hospodářství a léčení. Podle polských lidových přestav ho stvořil ďábel z části Slunce, kterou ukradl Bohu. Stejně jako Slunce sídlí za mořem a zápasí s různými démony. Také k němu směřují duše mrtvých, což je představa rozšířená v celé Eurasii.
Co se týče hvězd, je předmětem kultu Venuše (Zora) jakožto Jitřenka i Večernice. Je považována za sestru Slunce a Měsíce. Bývá také označovaná za milenku Měsíce, řidčeji Slunce. Rosa bývá považována za její slzy. Její přízeň prospívá lásce, léčení a hospodářství.
Kult předků
Slované věřili v duši a tedy i v posmrtný život, což lze usuzovat především z komplikovaného pohřebního obřadu. Duše sídlí v srdci a souvisí s dechem. I za života mohla duše opustit tělo, zvláště ve snu. Pak přebývá podle Srbů na takzvaných sjenovitých stromech, nebo létá po světě. Další představou je, že člověk nemá jít spát žíznivý, aby se duše v noci neunavila hledáním vody. Jižní Slované znali ducha zvaného vjedogonja, který sídlí v každém člověku a zná minulé i budoucí. Někteří lidé mohou ležet jako mrtví a vidět do podsvětí. Duše jiných zase ve spánku ostatním škodí, a pak se jím říká můry, někdy ztotožňované s upíry. Dalším manistickým démonem je vlkodlak a umrlec.
Po smrti duše odchází z těla v podobě ptáka (nejčastěji holubice, kachny nebo slavíka) či jiných zvířat jako motýl, moucha a had. Proto se otvírá okno, když někdo umře, aby duše mohla opustit dům, a hned potom se zavře, aby se nemohla vrátit. V ruských představách duše nejdřív zůstává na místě, kde zesnulý žil, a až později odchází ke kosmickým tělesům nebo do lesů, hor, vod a oblaků. Duše se také zjevuje ve formě bludiček, (světýlek) na hřbitovech a v močálech, kde zavádí lidi do bažin. Podsvětí je nazýváno nav, stejný výraz znamená i mrtvého, samotné slovo nejspíš souvisí s řeckým naus (loď) a označuje představu, že duše do podsvětí plují. Ačkoliv Dětmar v 9. století uvádí, že Slované nevěří v posmrtný život, dá se jeho zpráva chápat spíše jako vyjádření neexistence představy o křesťanském zmrtvýchvstání. Ráj chápali Slované podle arabských autorů jako zelenou zahradu. Existují náznaky učení o reinkarnaci.[5]
Smrt je zosobňována jako mladá dívka či stařena v bílém a s kosou, srpem, hráběmi nebo ratolestí, která přináší věčný spánek. Žije v podsvětí, kde hoří svíce, svědčící o délce života člověka.
S vírou v posmrtný život souvisí i ctění předků (manismus). Podle Kosmovy kroniky přišel praotec Čech „nesa na plecích penáty“ a al-Masúdí uvádí především o východních Slovanech, že své mrtvé spalují a klaní se jim, a mluví rovněž o upalování vdov, jako je tomu vIndii.[6] Jeden rok po smrti slaví rodina třetí, šestý, devátý, dvacátý a čtyřicátý den po pohřbu, poté po půl roce a po roce, kdy doba smutku končí. Čtyřikrát ročně se slaví dziady pro uctění všech předků. Jiné ruské názvy pro tyto svátky jsou navsky velikden nebo rosalie. Obdobné rodinné i obecné slavnosti jsou známy i v Bulharsku.
U pobaltských Slovanů jsou od Dětmara a Helmonda doloženi domácí bohové (domesticos deos). V Rusku jsou 11. a 12. století doložení duchové předků sídlící v domě, pro něž se připravovala lázeň a zapalovaly ohně pro zahřátí. Podobné představy jsou doloženy rovněž u západních Slovanů. Také existovaly rozmanité zvyky při stavbě nového domu, aby obdržel svého domácího ducha, v pohanských dobách se dokonce při této příležitosti obětoval člověk.
Manistický původ mají i některé bytosti podobné vílám, jde především o rusalky, jež v Rusku nahradily víly. Na jejich počest byly konány slavnosti dramatického rázu, zvané rusalje a inspirované antickými rosaliemi (paschum rosarum).[7] Různé manistické bytosti jsou doloženy i ostatních Slovanů.
Přírodní bytosti
V přírodě se nacházejí především bytosti zvané víly, ve vodě beregině. Víly jsou pravděpodobně velmi starého původu a jsou totožné s nymfami, které Slované podle Prokopia ctili. Jejich manistický původ není jistý.
Dále jsou v přírodě diví mužové a divé ženy (divoženky), jezinky obývající jeskyně a kradoucí děti a čarodějnice baba Jaga. Lesní duch bývá nazýván lešij, objevuje se v podobě starce pokrytého srstí, s dlouhými bílými vlasy a vousy, nebo v podobě zvířete, jehož úkolem je střežit les. Existují také duchové polní, jako třeba žithola.
Jsou známy také bytosti podobné trpaslíkům, jako lužičtí Ludkové.
] Ostatní bytosti
Ctěn byl oheň, v Rusku jako syn Svarog, a modlilo se k němu v sušírnách, kde byl třením rozněcován dřev. Přes svědectví některých arabských zpravodajů (jako Kardizi, Bakuvi nebo Abulfeda) se však nedá předpokládat, že by se ctil odeň v té míře jako u zoroastristů, možné je však, že se v Rusku projevily perské vlivy.
Osudu vládly bytosti původu nejspíš manistického, částečně asi přenesené z Řecka. Jde o rožanice (české sudičky). Ty byly přítomny porodu a měly vliv na život narozeného, proto se jim přinášely oběti. S těmito bytostmi souvisí i Rod, odvolávající se na předky.
Rozšířeno bylo ctění zvířat, mnoho představ se týkalo kohouta a slepice, jejichž význam se dochoval dodnes. V Arkoně a Retře byli Svantovítovi a Svarožicovi zasvěcováni koně, kteří sloužili k věštbám. Totemismus není doložen, některé kmeny (například Vraňané nebo Reregové) však měly jména zvířecí a jako předek rodu bývala často ctěna bytost v podobě hada, sídlícího pod prahem nebo pod krbem (uboze).
Bohové
Slované byli polytheističtí, lze však vystopovat i představu nejvyššího boha.
„ | Uznávají, že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata | “ |
— Prokopius |
Pro označení bohů bylo používáno slovo bog (ze sanskrtského „bhágas“), zatímco pro nižší démonické bytosti se používal výraz běs či diva (související s perským označením déva).
Všeslovanští bohové
Původním nejvyšším bohem je nejspíše Svarog[8], divinace Slunce doložená u Rusů a Polabanů. Jeho synem, také ztotožňovaným se Sluncem, je Dažbog, s ním je nejspíš totožný Svarožic, ctěný v Retře.[9][10] Dalším všeslovanským bohem je Veles, ochránce stád a hospodářství, silně spojený s kultem předků. Všem Slovanům byl nejspíš společný hromovládce Perun, podle Prokopia je hlavním slovanským bohem „bůh bleskovládný“. Později byl především u polabských Slovanů zatlačen místními bohy .
Ruští bohové
Kromě všeslovanských bohů se v Rusku uvádějí bohové, jimž byly postaveny roku 980 v Kyjevě knížetem Vladimírem ???. Kromě Peruna, Velese a Dažboga jde o Striboga, Mokoš, Chorsa a Simargla. Stribog bývá považován za boha větru a Mokoš za bohyni země a vody. Jméno boha Chorse je nejspíš neslovanské a jeho funkce souvisí se Sluncem či Měsícem . Nejasnou bytostí je Simargl, u něhož ani není jisté, zda se jeho jméno nemá číst jako Sim a Rgl a rozeznávat bohy dva. V apokryfech z 12. století se objevuje bůh Trojan, vykládaný nejčastěji jako zbožštělá představa římského císaře Trajána.
Pobaltští bohové
Nejznámějším z pobaltským bohů je Svantovít, uctívaný na Rujáně. Dalším je Svarožic, známý v Retře a označovaný také jako Radegast. Dalším je Triglav, uctívaný ve Štětíně, stejnojmenný je znám i z hradiště Brena. Tito bohové jsou nejspíš chápáni jako nejvyšší bohové, nahrazující Peruna či Svaroga.
U Dětmara jsou také uváděni bohové uctívaní v rujánské Korenici, Porevit s idolem se sedmi hlavami a bez zbraní, Porenutius se čtyřmi obličeji a jedním na prsou, jehož jméno je odvozováno z Perunic (syn Perunův) a Rugievita. Dále uvádí bohy, jako je Jarovit z Wolgastu a Havelbergu, polabskou bohyni Sivu, Proveho uctívaného v dubovém háji Stargardu, Podogu, uctívaného v Plönu, a bezejmennou válečnou bohyni Luticů.
Helmond mluví také o Černobogovi, jeho antiteze Bělbog přímo doložen není. Knýtlingsága z 12. století uvádí bohy z Korenice jako Rinvita (tj. Rugievita), Puruvita (tj. Porevita) a nejasného Turuvita. Tito bohové mají údajně kouzelnou moc nad souloží. Dále mluví o bohu jménem Tiernoglovia (Tjarnaglofi) se stříbrným knírem a válečnou funkcí, který je možná totožný s Triglavem, a o Pizamarovi uctívaném v Jasmundu na Rujáně, jehož idol byl spálen roku 1168.
Nedoložení a mylně uvádění bohové
Hlavně u Čechů a Poláků se často uvádějí bohové, kteří nejsou doloženi, nebo jsou přímo smyšleni. Jde o bohyni Zélu, uváděnou v 14. století kronikářem Neplachem, a božstva kronik 16.-17. století, jako je Vesna, Lada, Děvana, Morana, Krt, Jeseň a další.[11][12] V Polsku kanovník Jan Długosz v 15. století uvádí bohy, jež identifikuje s antickými: Jesza – Jupiter, Lyada – Mars, Dzydzilelya – Venuše, Nya – Pluto, Pogoda – Temperies, Zywye – deus vitae, Dzewana – Diana, Marzyna – Ceres. Jde nejspíš o nižší bytosti mytologické.[13][14] Dále je v polských pramenech 15. – 16. století uváděn Lel a Polel nejasného významu.
Mezi další mylně uváděné bohy patří názvy figur používaných při různých slavnostech během roku, jako je zmiňovaná Morana, Dzewana a také Kupalo a Jarilo.[15] Jarilo ačkoliv byl v pozdních pramenech s Jarovitem je pouze mužskou figurou se zvýrazněnými pohlavními znaky, pochovávanou za nářku žen na konci června. Také název svátku Kračun byl zaměňován s bohem.
U lužických Srbů existují bohové Flins, vymyšlení kronikáři a spojovaní se smrtí[16][17], Krodo, Jutrobog a bohyně Cica.[18][19]
Podle Záviše Kalandry jsou některé postavy Krokovy Kroniky české, konkrétně Krokovy dcery a bájná přemyslovská knížata, historizovanými bohy.